9. 9. 2008 - Hovawart obranářem
Tož si tady tak pročítám co tady s paničkou píšeme a koukám, že se v boudě pořád propírají moje prohřešky, ale že by se sem napsalo, že jsem hrdina a chráním paničku před úchylákama - to už se tady neobjeví. Takže to musím hned napravit - sice to není tak úplně aktuální, ale i tak to za zmínku stojí :o)
Asi před měsícem jsme šli s paničkou ven, couráme... já očuchávám co se dá, panička očumuje kde co lítá :o) zkrátka idylka. A najednou, kde se vzalo tu se vzalo takové podivné stvoření - dalo by se říci, že přímo podezřelé individuum. Divně čučelo jak na mě, tak na labradorku Bellinku. Z toho moje panička usoudila, že se dotyčný asi bojí velkých psů a způsobně si mě vzala na vodítko a chlápka jsme obešli a šli napřed.
No co vám mám povídat, ještě nikdy jsem podobný pocit neměl - zkrátka, byl jsem jak na trní, z procházky jsem nic neměl, ani voňavé dobrůtky v trávě mě nezajímaly... pořád jsem se musel otáčet na to divné stvoření co šlo za námi přískoky vpřed. A to doslova - pořád se držel tak 5-6 metrů od nás a když jsme se s paničkou otočili, uskočil do křoví a předstíral, že trhá třešně... a když jsme se vzdálili, zase skoro běžel, aby nás měl pořád na dohled.
Zvolili jsme taktiku "kdo uteče vyhraje" a sešli jsme na cestu podél pole k rybníku. To se mi líbilo, lovil jsem myšičky a na úchyláka jsem zapomněl. Asi po 20 minutách panička usoudila, že týpek už musí být pryč...a vrátili jsme se na cestu zpátky. A bum! Oslizlo tam na nás evidentně čekalo :o( ... jen s tím rozdílem, že šel on před námi a pořád si nás držel na dohled starým známým zvykem "trhám si třešně".
A co teď? Široko daleko ani živáčka, mobil v obýváku na stole... panička se tedy rozhodla, že zkusí styl nejlepší obrana je útok a houkla na kuliferdu "hele, koukej mazat nebo na tebe zavolám policajty!!!" A to jsem věděl, že teď musím i já zasáhnout - postavil jsem se asi metr před paničku, naježil jsem se jak ježura obecná, ocas předpisově nahoru ala vlajka na stožár :o) a upřeně jsem na týpka zíral. Ani jsem nevrknul, jen jsem tak stál jako bych vrostl do země a hypnotizoval ho. Týpek srazil paty a zmizel rychleji než byste řekli babiččin švestkový koláč :o)
Byl jsem moc pochválenej a doma jsem dostal mňamku, že jsem takovej pes obranář... že prý panička ani nevěděla, jakej hovi poklad doma má. Tož to jsem rád, že to konečně poznala - a že jí to teda trvalo, že? :o)
/9. 9. 2008/
